Ukázka z kurzu Antropologie

Adaptace na klimatické podmínky

Když se předci člověka začali šířit během své expanze do různých klimatických pásem, kde se museli potýkat buď s velkou zimou, nebo naopak s velkým teplem, bylo nutné, aby se životním podmínkám v novém prostředí afektivně adaptovali.

Způsoby adaptace:

1. biologická:

krátkodobá (fyziologická) – habituace, aklimace, aklimatizace

dlouhodobá (genetická) – vývojová aklimatizace během růstu, adaptace

2. kulturní a technologická: nebiologická odpověď, např. otužování, oděv, obydlí

Adaptace na chlad:

Všichni lidé odpovídají na chlad svalovým chvěním nebo aktivním pohybem, čímž vytvářejí teplo. Zdá se však, že některé populace snášejí chlad lépe, než jiné. Při zkoumání vztahu mezi látkovou výměnou a teplotou kůže bylo zjištěno, že se opravdu různé skupiny vyrovnávají smírným nočním chladem rozdílně, ale v principu se jedná o dva základní typy přizpůsobení. U prvního typu se s přibývajícím chladem přímo úměrně zvyšovala látková výměna a sní i tvorba tělesného tepla (např. u Eskymáků, arktických indiánů, bělochů, Kečuů). U druhého typu se s klesající teplotou ovzduší snižovala látková výměna a s ní i tělesná teplota. Takto nezvykle, ale s ohledem ke ztrátám tělního tepla neobyčejně ekonomicky, odpovídali australští domorodci z centrální pouště, Alakalufové z Ohňové země a Kungové z Kalahari.

K arktickému chladu jsou nejlépe přizpůsobení Eskymáci, arktičtí indiáni a někteří asijští lovci. Vzhledem jsou si velmi podobní – aby ztráty tepla byly co nejmenší, jsou malé a zavalité postavy a mají dlouhý trup a krátké končetiny. Také jejich tvář je uzpůsobena chladnému podnebí – tukem vystlané tváře, zejména očnice, úzké a zešikmené oční štěrbiny vybavené mongolskou řasou (epikantem), neobyčejně složitá stavba dutiny nosní a celkově snížený nosní profil – to vše jsou znaky dobrého přizpůsobení silnému chladu.

Eskymácká rodina zachycená v roce 1929.

Staženo 27.11.2013 z http://www.old-picture.com/indians/Eskimo-Family.htm

Allenovo pravidlo říká, že teplokrevní živočichové z chladných oblastí mají kratší končetiny(a výstupky obecně) než podobní živočichové z teplých oblastí.

Bergmannovo pravidloříká, že endotermní(„teplokrevní") živočichové v chladných oblastech dosahují větších rozměrů než jejich příbuzní v oblastech s teplým podnebím.

Dnešní Něnci na Sibiři.

Staženo 27.11.2013 z http://beforethey.com/tribe/nenets

Arktické klima bylo pro člověka příliš drsné a člověk na něj nebyl schopen odpovědět zvláštními evolučními adaptacemi, spíše využil už dávno „hotových" struktur vzniklých v mírnějších klimatických pásech. Přitom zvláštní úlohu při tvorbě odpovědí na mráz hrály spíše adaptace, podepřené technologickými úpravami a kulturními prostředky. Právě Eskymáci nám mohou posloužit jako nejlepší příklad – jejich oděv dokonale chrání před prochlazením, či dokonce zmrznutím, jejich iglú mají uvnitř subtropické klima, jejich původní strava, bohatá na tuk a živočišné bílkoviny, zato chudá na cukry, jim zvyšuje hladinu metabolismu a dovoluje vytvářet více tělesného tepla a vyšší průtok krve cévami v předloktí, když bylo během lovu vystaveno mrazu či ponořeno do chladné vody.

Zdá se, že schopnost odolávat chladu je odvozena z postupného přizpůsobení (vývojové adaptace) během života jedince a jednak z dědičnosti.

Adaptace na teplo:

Adaptací na silnou intenzitu slunečního záření v rovníkových oblastech, bylo ztmavnutí kůže (ochrana před rakovinou). Glogerovo pravidlotvrdí, že živočichové v suchých oblastech mají obvykle světlejší zbarvení než jejich protějšky ve vlhkých regionech. Tato skutečnost se nevztahuje jen na barvu kůže, ale i na barvu vlasů a oční duhovky. Je zajímavé, že nejtmavší Afričané nežijí v topických pralesech kolem rovníku, ale v otevřených savanách na jih od Sahary. V severovýchodním asijském prostoru jsou obyvatelé pigmentováni místy více, než by to odpovídalo jejich zeměpisnému rozšíření.

Vlhké teplo

Vlhké teplo tropických pralesů je pro nepřizpůsobeného člověka zvlášť vyčerpávající. Pohybuje-li se venkovní teplota kolem 30 ºC a prostředí je nasyceno vodní párou, reaguje tělo tak, že se začne mocně potit, aby se snížilo vnitřní přehřátí. Je to bezděčný proces, jenž má jednu stinnou stránku – rychle totiž snižuje hladinu soli v těle, takže hrozí nebezpečí její nadměrné ztráty. Nepodaří-li se tělu odpařováním snížit přehřátí, hrozí až i smrt z oběhového kolapsu.

Množství srážek. Mapu uvidíte libovolně zvětšovatelnou online na zdrojovém odkazu.

Staženo 27.11.2013 z http://maps.howstuffworks.com/world-annual-precipitation-map.htm

Dnešní lidé kmene Huaorani v Amazonii.

Staženo 27.11.2013 z http://beforethey.com/tribe/huaorani

Potní žláza má jedinečnou vlastnost – u jednoho jedince vylučuje více potu, u druhého méně a navíc může být „trénována" jak v rychlosti odpovědi, tak v samotném výdeji. Jedinec vystavený opakovaně vlhkému a horkému podnebí se potom přizpůsobuje teplotní zátěži rychlejšíma spontánnějším pocením a výsledným snížením teploty těla. Nejlépe to vidíme u obyvatel tropických pralesů. Bez této jedinečné vlastnosti by namáhavá práce vesničanů v džungli a v bažinách byla téměř vyloučena.

Funkci potních žláz ovšem nejde studovat odděleně od jiných znaků, jako je třeba barva kůže a stavba těla. Lehké a celkově křehčí tělo obyvatel tropických oblastí dovoluje ekonomičtější pocení. Také skutečnost, že bílá kůže odráží více a absorbuje méně slunečního záření všech vlnových délek než kůže tmavá, hraje při pocení důležitou roli. Černoch se oproti bělochovi začne dříve potit, ale bude ztrácet mnohem méně solí než běloch. Přirozeně ve stinných vlhkých pralesích se tento rozdíl v barvě kůže rozplyne, avšak vystupuje do popředí další činitel - vlhkost a teplota ovzduší. Celkově se přizpůsobení k vlhkému teplu projevuje u obyvatel tropů nižší teplotou tělního jádra, avšak vyšší teplotou kůže. A třebaže se při zvýšené teplotě kůže potí dříve, ztráty vody a soli jsou úměrné teplotě a pohybu. Naproti tomu Evropané snášejí vlhké tropy jen s velkými obtížemi. Příliš se totiž potí, jejich srdce buší i v úplném klidu a žlázy s vnitřní sekrecí jsou příliš reaktivní.

Suché teplo

Je dost rozšířená představa, že poušť se svými denními teplotami kolem 30 ºC a nočními teplotami kolem bodu mrazu je pro nepřizpůsobeného člověka oblastí neobyvatelnou, ba dokonce smrtelnou. Pokusy naopak ukázaly, že Evropan se, díky svému termoregulačnímu systému a mnoha dalším fyziologickým vlastnostem s tímto systémem spojeným, dokáže přizpůsobit bez větších obtíží.